Měli bychom rozvíjet jemnost oblaků a plynulost vody. To prostřednictvím vědomého psaní, tím že do něj vložíme tělo i ducha, můžeme přepsat sebe sama. Přepisování sebe sama nám dovoluje změnit své vlastnosti, které nám brání být v harmonii s jinými bytostmi a věcmi. Starověcí Řekové hovořili o „Kallos Graphein“ – krásném písmu. Psát, to je především vyjadřovat svou skutečnou přirozenost, přirozenost obrazů, znaků a kódů, které lidé používali dávno před jazykem.
Vyjadřovat se gesty psaní nás nutí vstoupit do ticha myšlenek, protože ve chvíli, kdy píšeme, minulost ani budoucnost již neexistují. Čas zbloudilé a rozptýlené myšlenky končí. Čas je myšlenka, která má před (minulost) a po (budoucnost).
Tady se čas neustále s každým tahem pera obnovuje.
Obnovování sebe sama nám umožňuje vyjít z opakující se a unavující paměti. V tomto smyslu je psaní rovnocenné Buddhovu sezení. Postoj těla a ducha musí být správný, tělo i duch jsou plně ponořeny do psaní, až nás písmo proniká a přepisuje nás. Tím, že se přepisujeme, poznáváme sebe sama. Je to jako postavit se před zrcadlo, abychom kontemplovali sebe sama. Prostřednictvím psaní můžeme sami sebe opravovat a pozorovat všechny aspekty svého ducha. Při psaní se nesnažíme být dobrým kaligrafem, ani neusilujeme o „krásné písmo“.
Jde jen o to dát písmenům jejich pravé rysy a svému duchu opravdový prostor míru a štěstí. Až se naše rušivé překážky změní v oblaka a vodu, pak se naše písmo stane krásným samo o sobě.
Tento styl psaní byl převzat z amerických stylů Spenceriana a Zaneriana, které vycházejí z abecedy anglického mědirytového písma (copperplate) a okrasného francouzského unciálního písma.
Oblaka a voda je naše přirozenost bytí na tomto světě, neboť vše je z podstaty prázdné a plyne beze stop.