Mniši
Můžeme být mnichem a živit myšlenky-semínka hněvu
Vůči názoru druhého.
Sektářský úhel pohledu staví překážky proti míru.
Ten, kdo myslí dech, tvoří,
Protože dech přenáší myšlenku po světě.
Pozornost k dechu umožňuje přetvořit
Omyly mentální mysli.
Mnichu, dávej pozor, protože tvé dnešní myšlenky, slova a skutky
Vysílají oblaka na nebe zítřka.
To o co opravdu jde, je vyjasnit své vlastní vědomí,
Neoddělovat se od toku jasného ducha v nás.
Můžeme pak jednat v přítomnosti spíše než reagovat na minulé záležitosti.
Vše je duchem a duch je Jedním.
To opakují všichni po celý den.
Ale pokud je vše duchem, pak je duch každou věcí.
Měli bychom tedy dávat pozor na každou věc,
Od toho nejmenšího, od drobných gest, jakými k věcem přistupujeme.
Nebýt ani hrubý, ani uspěchaný, ani nedbalý, ani váhavý.
Je neživé duchem? Je kámen duchem?
Proč vytvářet kategorie, když vše je velkým Duchem:
Tyto ubohé boty, které mě nosí,
Toto oblečení, které mě odívá a
Tato břitva, která oholí iluze, které zde vyrašily.
Můžeme být mnichem živícím myšlenky-semínka nedbalosti a nepozornosti.
Můžeme být mnichem svobodně kráčejícím posvátným polem Jediného Ducha.
Harmonie
Představa slabosti je iluzí.
Představa, že „nemůžeme“, je iluzí.
Lidé mají moc dát svou čistotu
Potůčkům, řekám a oceánům.
Řeka ducha se ubírá ke svému zdroji,
Neteče žádnou jinou cestou.
Vše vychází ze zdroje
A ani na okamžik nejsme od něho odděleni.
Tento zdroj zahrnuje veškeré vody, veškeré bytosti.
Mniši, nevymýšlejte harmonii mimo přírodu.
Harmonií světa je krása, hluk, ohebnost,
tvrdost, štěstí, bolest, nemoc a smrt.
Ale my si raději vymýšlíme harmonie,
Které jsou pouhými projekcemi egoistického idealismu a čistě lidskou záležitostí.
Nejkrásnější harmonie je přijmout To, co Je.
Když hledáme harmonii mimo To, co Je, jedná se o disharmonii.
Nebuďte idealisté, nedoufejte a ničeho nelitujte.
Když řeka teče, nedoufá, že dopluje k moři,
A nelituje, že byla potokem.
Když řeka teče, je pramenem a oceánem,
Je vším zároveň.
Ve skutečnosti odnikud nevychází a nikam nemíří.
Plyne vcelku bez počátku a konce.
A poněvadž přirozenost vody je všude, nerodí se a stejně tak neumírá.
Stejné je to s naším duchem.
Přirozenost ducha je všude, nehleďte na špičku svého nosu.
Svět naokolo
I když lidé odešli,
Lapeni do sítí materiálních tvarů a barev,
Nebo aniž by otevřeli svá srdce,
Staré borovice, které oživuje stejný dech, mi zůstávají věrné.
Samota je pouze záležitostí lidí.
Všude okolo mě, si bytosti váží mé přítomnosti, stejně jako já si vážím té jejich.
S bytostmi přírody nejsou nikdy nedorozumnění.
Říkáme, že jsou čisté, protože nejsou dualistické nebo konfliktní
A vede je jedno a to samé srdce.
Lidé často mluví dvojí řečí.
Ve své samotě snáším roční období a čtyři prvky.
Nic zde neschází, jen občas
Přítomnost několika stejně založených lidí, se kterými by se dalo prohodit pár prostých slov.
Opracovávám svého ducha rádlem oblaků,
ale nedrásám břicho země.
Skutečná meditace nemá žádné téma, o kterém by se meditovalo.
Stačí jen usednout.
Buddhové a Patriarchové o tom nemluvili.
Mezi mými předky je Oneida neboli Onyotaka, jeden ze šesti kmenů národu Haudenosaunee (Irokézů).
Učení Ywahoo je staré přes 133 000 let.
Tato praxe čistila kanály těla,
Aby člověk zakusil skutečnou Přirozenost svého vlastního ducha
A poznal jemný vztah, který máme se světem okolo nás.
Porozumnět Přirozenosti svého ducha znamená porozumnět daru života.
Žádný z nás nežije a nejedná osamoceně ve svém světě
A ten, kdo si myslí opak, zažije jen bolest.
Vidět krásu v těch, kteří nás obklopují,
Rozpoznat jiskřičku ducha v těch, se kterými se setkáme,
To je potěšení pro všechny včetně nás samotných,
Protože necháme světlo mocně tančit v našem vlastním vědomí.
Oblaka v květech
Duch je prostor, kde není místa k přebývání
Dům je prostor, kde tančí 10 000 snů.
Můj život je jako divoká květina,
Kde sbírají pyl osamocená a ubohá srdce.
Darem stáří jsou syté a plné barvy podzimu.
Ten, kdo se beze strachu přiblíží, obdrží věčný pyl.
Být usazen na zemi znamená být schopen probuzené a důvěrné mysli.
Čím míň se hýbeme, tím víc nás korunuje duha moudrosti.
Mé myšlenky jsou zapsány v podobě mraků,
Ale má slova ještě nepřišla.
Nejbohatší člověk je ten, který může nejvíc dát.
Vzdáváme hold zemi a nebi, když dáváme.
Protože je lepší mít málo dobrého
Než vlastnit spoustu špatného.
Nejzranitelnější květiny rostou u cest a klíčí
Mezi nejtvrdšími kameny.
Světlo měsíce nezanechává stopu na lese,
Také my procházíme neslyšně…
Text a foto: Sandó Kaisen