Trpíme.
Nemluvím tu o utrpení ducha způsobeném zmatenými a klamnými myšlenkami, ale o bolesti těla.
Bolest není nepřítel, ale událost, která nám dává příležitost být na ni hodný.
Bolest není nikdy příjemná, ale můžeme si ji ještě více znepříjemnit, když s ní budeme bojovat, proklínat ji a podvolovat se jí.
Vše, co se nám přihodí, je příležitostí k pozorování našeho ducha, jeho projevů, jeho tendencí, abychom se nad to mohli nakonec povznést a čelit tomu stejně, jako bychom se starali o Dobrého přítele.
Když se dívám na svůj život, uvědomuju si, že to byli mí „nejhorší nepřátelé“, kteří mě donutili se posunout nejdál na Cestě Probuzených.
Dělali to nevědomky? Na tom nezáleží, hráli skvěle svou roli – nechat projít ostatní před sebou.
Ještě dnes myslím na souseda, který si udělal parkoviště pro bagry a náklaďáky přímo před branou kláštera, přesně tři metry od místnosti na kaligrafii, která předtím sloužila jako dódžó. On, starosta, který nedělá svoji práci, neohleduplní a hluční sousedé, všichni tito lidé nás nutí odejít a obnovit se.
Samozřejmě to znamená prodej, najít nové místo, kontaktovat agentury, plánovat stěhování a další starosti s tím spojené.
Ale i když je ten proces bolestivý, budeme se pak cítit líp, obnoveni, zbaveni návyků, nehledě na to, jak byly zenové.
To nám umožňuje pochopit, že zlo se stává dobrem a dobro se může stát zlem. Vždycky máme na výběr myslet tak, nebo jinak. Je na nás, jak se rozhodneme. Není to ani rozhodnutí souseda, ani starosty či okolností, je to naše volba.
Přestože se zdá, že se podrobujeme pravidlům druhých, ve skutečnosti se podrobujeme svým vlastním tendencím a špatným návykům v myšlení.
Dobrý přítel je všude okolo nás a nespočet Dharem jsou „Dobrými přátely“. Největší Dobrý přítel je samozřejmě ten, který ukazuje absolutní Cestu, která osvobozuje od utrpení, ale všechny věci existují proto, abychom realizovali to nemyslitelné, které se nachází mimo naše představy a tužby.
Můžeme se do nekonečna bít s událostmi, ale měli bychom vědět, že nic hmotného si s sebou nevezmeme. Naopak naše paměť, kterou jsme zatížili bitvami a neštěstími, bude pokračovat i po smrti. Paměť je nezničitelná.
Znečištěné dharmy budou pokračovat a musí dřív nebo později naplnit svou práci přeměny. Vše se rodí ze semínek minulosti. Je to nekonečný koloběh transmigrace.
Můžeme uniknout hodně věcem, ale ne své paměti.
Proto je Buddhadharma tak důležitá.
Celý svůj život musíme přeměňovat překážky tak, že je budeme osvobozovat od jejich utrpení. Měli bychom tady a teď vztyčit vlajku vítězství, tím že zůstaneme poza měnícími se životními podmínkami a že budeme stát zpříma a triumfálně.
Text a foto: Sandó Kaisen